Pinto a něco o něm
Jako většina plemen s nejednotně zbarvenou srstí je i pinto, anglicky Paint horse, česky strakáč, potomek španělských koní. V 16. století se jeho předkové dostali do Severní i Jižní Ameriky a tam se v různých oblastech rozvíjeli rozdílnými směry. Strakáč se ovšem vyskytuje i v jiných světadílech, ale právě jen v Americe se pintové, koně rozmanitého původu i typu, které spojuje jen zbarvení, stali uznávaným plemenem. Dokázala to americká organizace Pinto Horse, založená r. 1956, a trvalo jí to jen sedm let. Konkurenční organizace Paint Horse Association má sídlo v Texasu. Nejzanícenějšími chovateli strakáčů byli od počátku indiáni.
Pinto může mít libovolnou výšku, může být lehký, elegantní, ale i těžší, svalnatý, aby obstál terénu. Jeho hlava se může podobat hlavě plnokrevníka, araba nebo poníka, stále je to pinto. Důraz se klade na dokonalé nohy, bezvadné chody, zvláště mimochod, na řídký ohon a hřívu a na celkovou souladnost. Pinto Horse Association uznává čtyři typy - dobytkářského pinta, huntera, pinta pro rekreační jízdu a jezdeckého pinta pro soutěže či dostihy. Největší z nich je hunter (lovecký kůň). Nejdůležitějším znakem pinta je zbarvení, a to nejen srsti. Pinto může mít i každé oko jiné barvy a také kopyta rozdílných barev. I povaha může být velmi různá. Indiáni dávali pintům přednost z praktických důvodů, nebyli v krajině tak nápadní jako jednobarevní koně. Dnes je to kůň reprezentační, i když se využívá také k práci. Žádaný je pro westernové a rekreační ježdění.
ČT něco o něm
Úvodem:
V bývalém Československu chov teplokrevníků převyšoval chov
chladnokrevných koní. V podstatě byl chován těžší jezdeckotažný český teplokrevník se silnějším podílem krve oldenburské a východofríské a ušlechtilejší, lehčí moravský teplokrevník a na Slovensku byl chován slovenský teplokrevník ve třech výkonnostních typech (těžkém, lehkém a středním). Všichni teplokrevní koně patřili k všestranně výkonnostním typům.
Původ a historie:
České země leží na průsečíku mnoha cest, kudy se již v pravěku ubírali
obchodníci s různými koňmi. Ani politické události nezůstaly bez vlivu na vznik a vývoj populace koní této oblasti. Poslední tři století
až do roku 1918 byly české země součástí Rakouska. Následkem toho se základem chovu stala krom nepatrných zbytků starších plemen především teplokrevná plemena z blízkých hřebčínů, a to Furioso, Nonius, Gidran. Velký podíl měl také původní polský Przedswit. K zušlechtění teplokrevného chovu, resp. ke zvýšení mohutnosti, se do českých zemí dováželi oldenburští a východofríští hřebci.
Ve vytvářeném chovu českého teplokrevníka vzniklo několik úspěšných krevních linií. Nejtypyčtější a prošlechtěné jádro chovu bylo v oblasti Chlumce nad Cidlinou - typ těchto koní byl reprezentován hlavně linií Bystrý. Když se v poválečných letech začal chov českého teplokrevníka typově ustalovat, nastal obecně útlum chovu koní, a tím i chov českého teplo
krevníka ztrácel na významu.
Český teplokrevník dříve představoval vícestranného koně pro zemědělství s převahou využití v tahu. Koně byli již většího rámce, robustní, avšak přitom úměrně ušlechtilí, s výrazně zlepšenou kvalitou fundamentu, než tomu bylo v předválečné době. Jeho chov s nástupem funkční přestavby struktury teplokrevného chovu postupně zanikal a byl - vlastně určitou formou přetvářecího křížení - převeden na moderní typ teplokrevníka, a to hannoverskými, trakénskými a plnokrevnými hřebci. Motivem zušlechtění tedy bylo vyšlechtit vícestranného teplokrevníka s převahou jezdeckého typu, a to pro široké využití ve sportovním ježdění.
Kromě kladrubského bělouše a vraníka, kteří si uchovávají původní typ jako autoch
tonní plemena historicky cenná a chráněná, procházejí prakticky všechny typy u nás chovaných koní značnými změnami i dnes, tzn. že český teplokrevník je neustále ve vývoji.
Český teplokrevník hřebčínského chovu (dřívější označení jako anglický polokrevník) vznikl na základě kmenového stáda clevelandských klisen ze zrušeného chovu v Kladrubech nad Labem a z klisen z Piberu a Radovce, které patřily ke kmenům Furioso, Przedswit, Nonius a Gidran, po válce se objevili i hřebci s oldenburskou krví, hannoverští a také anglonormani. Nakonec se ustálila tři chovná stáda, kladrubské, netolické a albertovské, která se homogenizovala.
Moravský teplokrevník byl rovněž vyšlechtěn na základě krve Furioso-Przedswit-Nonius, ovšem za vydatnějšího použití araba Shagya a angloaraba Gidrana. Pro zvětšení tělesného rámce byli přechodně využiti i oldenburští hřebci. Moravský teplokrevník byl statný kůň, měřil 162 - 168 cm a mohl vážit až 650 kg. Po roce 1960 však došlo v jeho chovu k velkým změnám, část chovného stáda byla zrušena a do chovu byli zařazováni hlavně importovaní hřebci, zejména hannoverští a trakénští. Vydatně se uplatňovali i angličtí plnokrevníci a čeští teplokrevníci (50%), takže v podstatě došlo ke splynutí českého a moravského teplokrevníka.
Popis a charakteristika:
Český teplokrevník je kůň s dobrou tělesnou konstitucí, mnohými znaky
upomínajícími na kočárové předky, ale s proměnlivou mechanikou pohybu. Je dost dlouhověký, má dobrou povahu, je vytrvalý, skromný, poměrně nenáročný. Temperament je klidný, ale živý. Sloužil původně jako armádní jezdecký kůň a byl skutečně všestranný. Nyní se v chovu prosazuje více jezdecký typ.
Krk je štíhlý, ušlechtilý, široce nasazený na trup. Hlava je ušlechtilá. Trup je mohutně stavěný, široký rovný hřbet je delší, hrudník je dostatečně hluboký. Osvalení bérce je mohutné, je v souladu s celkovým dojmem, jímž působí poněkud robustní trup. Fundament nohou je silný, korektní, hlezna jsou dobře utvářená. Kopyta jsou pěkná, ale někdy se zdají trochu malá v poměru k velmi statnému tělu.
Peruánský paso
Peruánský paso
Americké plemeno odvozenéod koní španělských dobyvatelů.
Má pět zvláštních mimochodů.Nekluše.Někteří se vyznačují
zvláštním pomalím ,,paso fino", plinulím mimochodem.
Jakékoliv zbarvení, vječnou ryzák nebo hnědák.
Výška 13-15,2 pěsti (132-154,5 cm).
Lipicán - Lipický kůň
LIPICÁN
Ačkoli je bílí lipický kůň nerozlučně spojen se slavnou španělskou vysokou školou ve Vídni, chová se po celém území někdejší Rakousko-Uherské říše. Koně pro školu se vychovávají v rakouském hřebčíně Piber u Štýrského Hradce, ale státní hřebčíny v Maďarsku, Rumunsku a Československu se také specializují na chov lipicána. Přirozeně, že jde o přirozené typy a malí piberští lipicání rozhodně nejsou v převaze. V Maďarsku se např. chová větší pohyblivý kůň jako světlý kočárový. U nás se chová na Slovensku, zejména v podhůří a slouží jako kůň jezdecký, kočárový i pracovní.
PŮVOD
Plemeno dostalo jméno podle Lipice (nedaleko Terstu) v Jugoslávii, odkud pochází a kde se stále chová jako národní kůň Jugoslávie. Hřebčín i chov vznikly roku 1580, základem byli děvět španělských hřebců a 24 klisen dovezených dovezených z Iberského poloostrova na rozkaz arcivévody Karla II. Jeho cílem bylo získat pro vévodské stáje v Štýrském Hradci a pro dvorní stáje ve Vídni dostatečně velké koně. Španělská škola (jmenuje se tak proto, že zde z počátku jezdili španělští koně) byla založena roku 1572 v dřevěné jízdárně poblíž císařského paláce, proto, aby se zde šlechtici učili klasickému umění jízdy. Současná škola je v Zimní jízdárně postavené na rozkaz Karla VI. a dokončené r. 1735.
STAVBA TĚLA
Hlava: Hlava je pěkně utvářená a je na ní někdy patrný arabský vliv. Klabonos nebo poloklabonos je však dědictvím po španělských předcích.
Trup: Trup je kompaktní, hluboký a svalnatý, s dostatečnou hlubokou hrudí.
Nohy: Pro lipicány jsou charakteristické krátké, silné nohy s plochými klouby, dobrými kostmi a pevným kopytem. Je to památka na kamenitý vápencový kraj kolem Lipice.
Záď: Ač nemá stavbu rychlého koně, je lipicán ideálně přizpůsoben požadavkům vysoké školy, právě pro silnou záď. Jemný, hedvábný ocas je vysoko nasazený.
Zbarvení: Povolena je pouze barva bílá, hříbata se rodí černá nebo hnědá. Příležitostné jiné zbarvení svědčí o vlivu cizí krve. Občas se vyskytují hnědáci, o nichž se tvrdí, že byli dříve také užívání ve španělské škole.
Plece: Kohoutek je často málo výrazný a tomu odpovídá i utváření plece s ktrátkou strmou lopatkou, což je vhodnější pro zápřeh než na jízdu. Z toho vyplývají i typické chody s vysokou akcí.
Celková stavba: Lipicán, zejména piberský typ, připomíná spíše všestraně malého užitečného koně, koba. Větší vliv plnokrevníka se projevuje u maďarského typu, který je rychlejší a pohyblivější.
OSTATNÍ
Kladrubská bělouš
Kladrubský kůň, těžký kočárový neboli karosiér, byl vyšlechtěn na základě španělské krve a měl velký význam pro vývoj lipicána. Hřebčín v Kladrubech v ČSFR by založen Rudolfem II. roku 1572 a je najstarším hřebčínem v Evropě. Kladrubák je mohutný kůň, po staletí sloužil reprezentaci císařského dvora
Délka života
Lipický kůň dospívá pozdě, ale je pozoruhodně dlouhověký. Mnozí hřebci ze španělské školy pracovali dobře ještě ve věku dvaceti let.
Pět hřebců
Chov lipicánů je založen na pěti základních liniích, založených těmito hřebci: Pluto (1765), býlí španělský kůň z Frederiksborgu; černý Conversamo (1767), neapolitán; plavý kladrubák Favory (1779); býlí arab Siglavy (1810) a Maestoso (1819), kříženec španělského a neapolského koně. Potomci těchto hřebců se dosud udržují ve španělské škole a 14 z originálních 23 rodin žije v Piberu. U nás se v hřebčíně Topolčianky uplatňují hřebci z linie Favory, Conversano a Neapolitano, méně Pluto, Maestoso a Siglavy.
Pohyblivý atlet
Živost a zdatnost lipicána spolu s jeho klidnou povahou ho předurčuje pro vysokou školu. Španělská škola a piberské stádo vděčí za přežití americkým jednotkám, které je na konci druhé světové války zachránili před postupující ruskou armádou. Za války byli v Houstouni.
Sk.h.pony
Skotský horský pony
Úvodem...
Skotský horský pony, neboli Highlandský pony se vyvinul v důsledku početných vzdálených křížení, ale původ má velmi starobylý. Po době ledové žili ve Skotsku a na skotských ostrovech poníci a dnešní pony záhadně připomíná zvířata zobrazená před 15 000 - 20 000 lety na stěnách jeskyní v Lascaux ve Francii...
Původ a historie:
Archeologické nálezy prozrazují, že v době bronzové se koně dováželi ze Skandinávie a později i z Islandu. Kolem roku 1535 se velikost a kvalita plemene zlepšila díky francouzským koním. Francouzský král Ludvík XII. daroval koně skotskému králi Jamesovi V. Tyto koně peršeronského typu používali na vylepšení domácích koní, stejně jako v 17. a 18. století koně španělské. Ty si dovezl náčelník z Clanranaldu, aby zlepšil uitské poníky.
V 70. letech 19. století byli na ostrovy dovezeni norfolkští roadsteři typu hackneye a významně ovlivnili hlavně ponye na ostrově Arran. Občas se užívali i daleští a fellští koně.
Příliv orientální krve znamenal největší otřes v historii plemene. Vévoda z Atholu, jehož stádo se stalo základním kamenem plemene, přivezl v 16. století orientální koně a J.H.Moroe-Mackenzie používal syrské a arabské koně (hřebec Syrian) na ostrově Mull při tvorbě slavné linie Calgary. Mecneilové z Barra teké používali arabů a chovali malé, lehké arabům podobné pony.
Popis a charakteristika:
Donedávna byly chovány dva typy těchto ponyů - jeden ostrovní z vnitřních Hebrid a druhý, těžší, na skotské pevnině. Rozdíly mezi těmito typy se však již setřely. Plemeno má výškový limit 147 cm, většina koní však nepřesahuje výšku 142 cm. V 19. století byli zejména ostrovní ponyové přibližně o 10 cm menší. Nynější velikost je následkem přikřížení clydesdala, čímž se měla získat mohutnější zvířata pro lesní práce.
Jen málo plemen má takový rozsah barev jako skotský horský pony. Vyskytují se v plavé barvě, bělouši, hnědáci, vraníci, ryzáci. Většina z nich má úhoří pruhy na hřbetě a někdy i zebrování na nohách. Morelle, první plemeník, který byl zaznamenán v hřebčíně Athol roku 1853, byl strakatý - toto zbarvení dnes není povoleno.
Hlava se širokým čelem je pěkně nesená, oči jsou mírné, nozdry široké. Nosní část hlavy je kratší a tím i vzdálenost očí od úzké tlamy. Krk je silný, klenutý, nikdy ne krátký a je elegantní. Plece jsou šikmé, tělo kompaktní se širokým hrudníkem a vyklenutými žebry. Záď je silná, stehna a bérce dobře osvalené. Nohy jsou krátké se silnými holeněmi, plochými, pevnými kostmi. Kopyta jsou zdravá a tvrdá. Hedvábná hříva končí výraznou kšticí nad čelem. Ocas je dlouhý a také hedvábný, obyčejně vysoko nasazený.
Povaha:
Highlandský pony vyniká milou povahou, je ochotný pracovat, dobrosrdečný a příchylný k lidem. Ideální společník pro rodiny s dětmi.
Využití:
Na zemědělských usedlostech sloužil highland k tahu, jako soumar, a také se na něm jezdilo. V různých obdobích nosil člověka do války, sháněl pastevcům ovce, pracoval v zápřeži, stahoval dřevo. Snadno se choval, byl silný, zdravý a měl pevné chody. V horách poníci chodili pod sedlem, ale také nosili koše na zvěřinu, někdy vážící až 114 kg. Toto použití svědčí o jejich dobrém pracovním charakteru, neboť jen málo koní je ochotno nosit mrtvá těla zvířat. Moderní highland je ideální rodinný pony. Ačkoliv není rychlý, bezpečně a rád skáče. Pro svou velikost a učenlivost je také populární cestovní pony na výlety. Čistokrevné highlandy lze vidět v řadě sportovních odvětví, včetně zápřeže a drezury. Zkřížením s plnokrevníkem vznikne vynikající hunter a nejeden kůň úspěšný v military měl v žilách krev tohoto plemene.
Komentáře
Přehled komentářů
mám ráda koně to pozná přímoje miluji jsou boží hlavně hříbata pište!pište!na stránky simčaahříbata
ahoj
(Denisa, 20. 5. 2012 9:52)ahoj sem češka a mam koně lipicána klisnu je strašně hodná jmenuje se lady.
Moje kone
(Zuzana Bodová, 14. 12. 2008 16:00)Ahoj, Volam sa Zuzka, mam velmi rada kone, ale zato mam kona je to plemeno Paint horse.
koně a hříbata
(simona kopecká , 13. 11. 2013 13:22)